Jindra Bartošová

Zázemí a zkušenosti

Můžete nám přiblížit, jaký je váš vztah k hudbě a jak důležitá pro vás je?

Hudba je mým parťákem od dětství. Když jsem byla malá, zbožňovala jsem zpívání s babičkou a maminkou u vaření, kytarové večery s rodiči a jejich přáteli, přítomnost na plesech a akcích, kde hrál můj tatínek na trumpetu s kapelou. Často vzpomínám na ranní chvilky s mojí druhou babičkou, která s námi bydlela a já si k ní vždycky šupla ještě na chvilku do pelíšku a prozpěvovaly jsme si spolu spoustu krásných písniček a hodně se u toho nasmály. Pak následovalo několik let v Kühnově dětském sboru a klasicky několik let v ZUŠCE. Ale nejvíc jsem si uvědomila, jak je hudba pro mě důležitá až v období dospívání, kdy jsem potřebovala nějaký prostředek, jak ulevit svým nahromaděným, tíživým emocím. Začala jsem si psát písničky, naučila se pár základních akordů na kytaru a hodiny, hodiny jsem se vyzpívávala z toho, co tlačilo uvnitř.

Věnujete se muzikoterapii, ale jaká cesta k tomu vedla?

Moje cesta k muzikoterapii byla ovlivněna hodně okolnostmi a spoustou lidí. Asi ale začnu tím, že patřím mezi ty šťastlivce, kteří dělají práci, která je těší a dává velký smysl. Do toho je ještě propojená s velkým životním koníčkem. S muzikoterapií jsem se setkala až ve chvíli, kdy jsem byla sama maminkou. Začala jsem se víc zabývat naší duší, abych mohla rozumět víc sobě i lidem kolem sebe. Sama jsem si poctivě probádala tu svou v rámci sebezkušenostního výcviku a pak jsem narazila na dlouhodobý kurz muzikoterapie Markéty Gerlichové, současné předsedkyně Muzikoterapeutické asociace ČR. To byl klíčový moment. Jsem za to nesmírně vděčná. Teď mám tu čest na kurzech s Markétou spolupracovat a zároveň se přede mnou stále rozvíjí má osobní muzikoterapeutická cesta, tak se těším na všechno další.

Co vás přivedlo k práci s dětmi, zejména ty s autismem nebo jinými vývojovými problémy?

Řekla bych, že je to takové uzavření jednoho kruhu. Když jsem byla malá, měla jsem mentálně postiženou nevlastní sestru. Tenkrát ještě nebyly možnosti denních stacionářů, takže sestra byla umístěna v ústavu a my ji jezdili navštěvovat. Nejezdila jsem tam vůbec ráda. Bála jsem se toho prostředí i těch lidí. Bohužel jsem se bála i svojí vlastní sestry, protože ona byla veliká, měla velkou sílu a o to menší citlivost. Takže jsem občas přišla o chomáč vlasů, občas mě trošku dusila, vydávala podivné zvuky. I tenkrát jsem věděla, že to nedělá schválně, ale to bohužel ten strach nezmenší. A podobných lidí jsem se vlastně bála a stranila se jich až do dospělosti. Jenomže jak se věcí dějí vždycky z nějakého (kolikrát i velmi jasného) důvodu, tak mi před 5 lety zavolala další z muzikoterapeutek, které moji cestu ovlivnily a nabídla mi spolupráci s denním stacionářem DAR, který je zaměřený na denní péči o děti s kombinovaným postižením. Chodím tam moc ráda, klienty mám ráda, všechny živoucí anděly, kteří tam o klienty pečují, mám ráda. A tak se kruh uzavřel.

Určitě hodně lidí napadne, jak vypadá váš typický den. Můžete ho přiblížit?

Na to se těžko odpovídá, protože každý den je jiný. Dvakrát v týdnu jezdím do denního stacionáře za dětmi s kombinovaným postižením, některé dny trávím ve svém muzikoterapeutickém ateliéru a chodí za mnou na individuální terapie děti, mladiství i dospěláci. Zároveň ke mně dochází i předškoláci z nedaleké školky na tématické programy s muzikoterapeutickými prvky. Poslední dobou realizuji kurzy pro dospělé, kteří by rádi zařadili některé muzikoterapeutické prvky do své práce s lidmi. Ale pokud mám najít něco, co je pokaždé stejné, tak bych to označila jako „hledání cesty a možností“. V každém případě se snažím naladit na svého partnera (jak jednotlivce, tak skupinu) a zjišťuji, co potřebuje. Často improvizuji. V tom mě hodně vyškolil právě denní stacionář, kde můžete mít pečlivě připravený program, ale v mžiku zjistíte, že děti jsou zkrátka naladěné jinak. A samozřejmě před každým započatým muzikoterapeutickým procesem musím znát dlouhodobý cíl. Většinou tedy s rodiči nebo přímo s klientem začínáme konzultací a nějakým nasměrováním našeho společného snažení.

S jakými problémy děti přicházejí? Jaké techniky pro vaší práci využíváte?

Často rodiče přichází s dětmi, které mají úzkosti, zvýšenou agresivitu, poruchy spánku, extrémní problémy se zpracováváním svých emocí. Z toho samozřejmě pak vyplývají sociální problémy, narušené sebevnímání, demotivace do jakéhokoliv rozvoje, sebedestruktivní sklony, atd. U dětí s neurovývojovou poruchou je to, řekla bych, dost podobné. To, že některé děti nemají schopnost nám věci verbálně nasdílet, neznamená, že to mají jinak. Stejně tak mají své úzkosti, bolesti, nevyventilované emoce. Snažím se tedy hledat techniky, které posilují naše silné stránky a tím pádem můžou utlumovat negativní projevy a vnímání. Abychom se mohli společně posouvat k cíli, je důležité, abychom jeden k druhému našli důvěru! To je naprostý základ. Pokud se to zadaří, je potřeba hledat individuální cestu skrze techniky, které budou pro klienta motivující a bude v nich vidět svůj vlastní smysl! A u dětí je to často motivace na bázi hry a zájmu o jejich fantazii a jejich svět.

Kde berete inspiraci pro svoji práci? A kde se naopak mohou rodiny inspirovat vaší prací?

Já se neustále učím od dětí. Ony jsou mojí největší inspirací. V roce 2019 jsme založily se dvěma kamarádkami terapeutkami neziskovou organizaci Flami, z. s. a podařilo se nám, díky podpoře Nadace Laboratoř Vodafone, vytvořit interaktivní webové stránky www.myslis.com. Naše motto zní „Hravou terapiíí pomáháme k rozvoji dětí“ a naplňujeme je materiály určenými pro rozvoj psychomotorických funkcí u dětí hravou formou. Snažíme se tak předávat funkční techniky i do rukou rodičů, aby mohly s dětmi rozšířit rejstřík aktivit, jak podporovat potřebné dovednosti.

Pro hudební terapii používáte běžné domácí vybavení. Co vás k této praxi dovedlo?

Celá myšlenka vznikla v období Covidu, kdy jsme se nemohli setkávat osobně a já si sáhla na své vlastní osobní sci-fi v podobě muzikoterapie online, což jsem si do té doby neuměla absolutně představit. A ono to prostě šlo! Díky maminkám, které byly naprosto nezbytné a skvělé, jsme s dětmi mohly pracovat i na dálku. Pro mě to byla výzva, ale zároveň velká fascinace a nadšení z toho, že jsme to zvládly prolomit. Ale protože ne každá rodina je vybavena hromadou hudebních nástrojů, tak jsme improvizovali. Brali jsme si na pomoc vařečky, dětské kalíšky, kyblíky. Dokonce si představte, že jeden chlapeček s PAS (poruchou autistického spektra) nalezl doma v šuplíku kráječ na vajíčka a začal si na něj brnkat jako na kytárku a dlouho u toho vydržel, což byl velký úspěch a pro nás velká radost. Na základě těchto zážitků vznikla písnička Kuchyňský orchestr, jakožto vzkaz společnosti, že fakt nepotřebujeme mít něco extra, že můžeme velkou hudební parádu zažít s úplně čímkoliv, co umí vydat nějaký zvuk. Kdybyste viděli v nahrávacím studiu dvoumetrového zvukového mistra, který si sedl k hrncům a zahrál si sólíčko, aby v písničce opravdu znělo autentické kuchyňské náčiní. Ještě teď se směju.

Jaké jsou některé z nejpřínosnějších aspektů vaší práce s dětmi?

Já mám hodně ráda široký svět dětské fantazie, i když poslední dobou zjišťuji, že se některé děti tomuhle světu moc brzy vzdalují. To je pak pro mě jeden z cílů, skrze aktivity se zase na tenhle nejniternější svět každého z nás znovu víc napojit. Tam se skrývají naše sny, naše touhy, naše příběhy, naše síla. No a abych mohla být součástí tohohle světa u každého z dětí, potřebuji víc nahlédnout právě do toho jejich unikátního. Tak si povídáme, hrajeme na nástroje, dáváme jim jména, přiřazujeme k reálným i nereálným věcem, malujeme, vymýšlíme příběhy. A když se to povede, mám sama dojem, že víc rozumím jejich pohledu na svět a děti to mohou vnímat stejně. A s každým větším porozuměním a sladěním přichází větší motivace. A to nejen u dětí, ale i u mě.

Mluvíte o tom, že některé děti se velmi brzy vzdalují dětskému světu. Jak by měl rodič přistupovat ke svým dětem, aby si dětský svět užily co nejdéle?

Moc bych chtěla rodičům doporučit, aby věnovali dostatek času povídání si s dětmi. Často jsem svědkem situace, kdy dítě něco třeba namaluje a dospělák řekne: „hm, hezký“ nebo „mně se moc nelíbí, že je ten pes takhle smutnej“, nebo naneštěstí i věty typu: „takovýhle krvavý obrázky mi ani neukazuj“. Ale kdybychom se zajímali o to, proč je to sluníčko zamračené, anebo proč ten krtek má jen jedno oko, k čemu potřebuje tahle příšera tak velký kulomet, určitě bychom dětem moc pomohli k tomu, aby vyřkly svoje obavy, svoje bolístky, svá přání. A zároveň bychom s nimi mohli hledat účinné možnosti, jak se s leckterými životními situacemi vyrovnat. Stejně tak je cenné společné čtení pohádkových příběhů a následné povídání. A skvělé je, když se rodiče nebojí sami ponořit do světa svojí fantazie a fantazírují společně s dětmi a s vlastními příběhy nebo představami. Podporujeme tak spojení se sebou samými, s naším vnitřním světem, potažmo tedy naší intuicí, názorem, sebe-vědomím.

Jaká je dnešní situace muzikoterapie v České republice? Dá se tento obor dnes studovat i na školách?

Když jsem se začala v muzikoterapii vzdělávat, ještě u nás nebyla možnost studovat ji na vysoké škole. To se naštěstí už změnilo a lze studovat v Univerzitě Palackého v Olomouci. Je to obor, který je u nás stále, řekla bych, v plenkách. Muzikoterapeutická asociace ČR usiluje o právní uznání oboru muzikoterapie ve zdravotnictví, vzdělávací a sociální oblasti. Dá se jít ale i cestou sebezkušenostních výcviků, muzikoterapeutických kurzů a supervizí. Muzikoterapeutická asociace ČR věnuje velké množství času na osvětu ohledně tohoto oboru. Zároveň málokdo ví, co to vlastně muzikoterapie je. Proto je u nás poměrně těžké se v muzikoterapii prosadit a uživit se. Pokud nemáte zdravotnické vzdělání, není šance se pohybovat v rámci zdravotních zařízení. A být OSVČ v profesi, která je tak málo známá, je zkrátka trochu risk. Sbírala jsem docela dlouho odvahu, než jsem se odhodlala jít na vlastní nohy. Ale o to víc si teď vážím toho, že mám svoje zázemí a nejsem pokaždé v cizím prostoru. Vážím si toho, že se moje práce šíří doporučením od spokojených klientů. Vážím si spolupráce se svou kolegyní arteterapeutkou a grafičkou Lindou Řehákovou, protože fungující spolupráce zdaleka není automatickým jevem a vážím si každého momentu, kdy vidím, jak můžeme pomocí hudby pozitivně působit na všechny roviny naší osobnosti. To mi dává sílu k další práci.

Existují nějací konkrétní mentoři nebo zkušenosti, které významně ovlivnily váš přístup k muzikoterapii?

Už jsem se zmínila o Markétě Gerlichové, která je řekněme mým guru. Načerpala jsem od ní spoustu inspirace a řekla bych, že máme podobné životní hodnoty a nastavení, které naši práci ovlivňují. Dále pak bylo pro mě velmi podnětné setkání s paní muzikoterapeutkou Svatavou Drlíčkovou, která mi dovolila nahlédnout před lety do její práce a dodnes z toho čerpám. Dále jsem pak měla možnost, v rámci např. workshopů, které pořádá CZMTA pro své členy, nahlédnout na práci své kolegyně Zuzany Ouředníčkové, která do své práce hojně zahrnuje práci s rezonančními nástroji, zejména pak s rezonanční kolébkou, což je za mne naprosto skvostný a mocný nástroj. A kolegyně Anna Neuwirthová mě zas inspirovala v rovině hlasové. Skrze hlasové techniky můžeme docílit zlepšení kvality našeho života. Pokud tedy zpíváte rádi, zpívejte často a vězte, že váš mozek v tu chvíli vyplavuje oxytocin (hormon lásky) a dochází tak, kromě jiného, k uvolnění a odbourávání stresu. A nejlepší na tom je, že to je nástroj, který máme stále při sobě. Hlas při své práci využívám hojně a moc ráda.

Jaké jsou nejčastější mylné představy o muzikoterapii?

Často se s kolegy setkáváme s názory, že muzikoterapie je vlastně takové to hraní na kytaru. Hodně rodičů třeba má představu o tom, že muzikoterapii doma s dětmi provozují. Že mají spoustu nástrojů a dědeček umí hezky na housle. A i díky této nedostatečné vědomosti o tomto oboru se někdy prohlašují za muzikoterapeuty lidé, co si udělali víkendový kurz zaměřený na muzikoterapeutické techniky. Muzikoterapeutem může být pouze člověk, který naplní specifické podmínky vycházející z evropských standardů muzikoterapie.Muzikoterapeutická asociace ČR, jíž jsem členem, věnuje poměrně dost času na osvětu ohledně muzikoterapie a snažíme se jak na veřejných akcích, tak na kurzech neustále zvědomovat podmínky a pravidla muzikoterapeutické profese. Asociace aktuálně na svých webových stránkách zveřejnila katalog, kde přináší společnosti komplexní informace o muzikoterapii. Jakékoliv muzicírování je určitě velmi prospěšné a my se snažíme společnost podporovat v tom, aby se navraceli ke společným hudebním setkáváním. Je prokázané, že je to velký přínos pro naše psychické, potažmo i fyzické zdraví, jen to nemůžeme nazývat muzikoterapií. Je to stejné, jako kdybychom povídání si s kamarádem označovali za terapii.

Říkala jste, že muzikoterapie je u nás stále v podstatě v začátcích, ale existují už výzkumy, které ukazují, jak nás může hudba ovlivňovat?

Působení hudby na každého z nás je celkově velmi subjektivní záležitost. Ale výzkumy, jak hudba může ovlivňovat jednotlivé složky naší osobnosti, jsou v plném proudu. Potřebujeme je, kromě jiného i k tomu, aby společnost začala ještě více důvěřovat oboru muzikoterapie. Muzikoterapie už se různě ve světě běžně využívá např. v psychiatrii, psychologii, onkologii, kardiologii, fyzioterapii, rehabilitaci, neonatologii, pedagogice, sociologii, atd. Už víme, že dobře zvolené využití hudby v konkrétních situacích dokáže zlepšit psychický i fyzický stav a ve zdravotnictví pomáhá urychlit léčbu člověka. Víme, že díky využití hudby můžeme např. zrychlit nebo zpomalit srdeční frekvenci, přes zklidnění dechu pak můžeme dojít k celkovému uvolnění. Velké poznatky máme z výzkumů z oblasti neurověd, které se zabývají zejména plasticitou lidského mozku a proto je muzikoterapie hodně využívaná také např. u pacientů po úrazech mozku.

Zabývají se výzkumy také vývojem u dětí?

Určitě ano. V neonatologii je např. prokázáno, že muzikoterapie je pro předčasně narozené děti prospěšná pro zmírnění stresu a celkově působí na stabilizaci a harmonizaci. Často se využívá hlas a zpěv maminky, podle výzkumů miminka reagují o něco více na zpěv, než čistě na mluvený projev. Muzikoterapeutické techniky se často využívají u dětí s poruchami učení, kde můžeme díky hudebním prvkům hodně podpořit např. koncentraci a paměť. V logopedii se hudební prvky využívají právě proto, že hudba nepůsobí pouze na řečové centrum mozku, ale na mnohem širší spektrum. Proto se třeba stává to, že lidé, kteří koktají, dokáží odezpívat písničku naprosto plynule. Tedy skrze hudební rytmická cvičení a zpívání můžeme docílit plynulejší mluvy. Hudba je univerzální jazyk využívaný od pravěku. A už jenom to, že nás dokáže písnička například rozplakat, aniž bychom v tu chvíli věděli proč, je důkaz síly a velkého působení na naše široké nitro, které je složené z našeho vědomí a podvědomí. A to je zkrátka velká věc.

Ve své praxi se setkáváte i s agresivním chováním, jak právě muzikoterapie může pomáhat dětem?

Já mám to štěstí vidět, jak muzikoterapie s dětmi může být nápomocná. Protože všechno souvisí se vším. Agresivní chování nemusí nutně znamenat zlobu na všechno a všechny, může to vyjadřovat naprosté zoufalství. Nadměrné zlobení a hlasitý projev nemusí znamenat nevychovanost nebo rozmazlenost, ale permanentní volání o pomoc: „JSEM TADY A POTŘEBUJU, ABYSTE MĚ VIDĚLI A SLYŠELI.“ A to se nám může v muzikoterapeutických setkáních vyplavovat a my na to můžeme reagovat.

Pojďme se ještě zastavit u toho, jakou roli hrají pro úspěch v životě a také v muzikoterapii rodiče?

Když se nám podaří s rodiči propojit síly, tzn. že využíváme podobné nástroje, aktivity, domluvíme se na využití konkrétních písniček, pak jednak můžeme společně sdílet postřehy a zážitky s dětmi, což je kolikrát moc fajn pro nastavení dalších kroků, ale zároveň ho intenzivněji můžeme posouvat tím směrem, kterým je potřeba. Rodiče jsou samozřejmě alfa všeho. Tráví s dětmi nejvíce času a mají největší vliv na jejich životní nastavení. Ale tento čas je omezený. Už nástup do školky je velký zásah třetí strany. A samozřejmě první třída to rozčísne naplno. Takže to, co dětem dáme do jejich 6 až 7 let je, řekněme, základní kámen života. Pak samozřejmě můžeme ještě působit, ale náš vliv se zmenšuje. Často se setkávám s nesmírně hodnými, obětavými rodiči, ale někdy je zkrátka zřejmé, že nezvládli vychytat období, kdy bylo potřeba svému dítěti předat alespoň částečně otěže od svého životního spřežení. Někteří rodiče zase nechávají svým dětem bezbřehý prostor, ve kterém se bohužel ale dítě může nesmírně snadno ztratit a v určitém období začne ne úplně vhodným způsobem volat po pomoci (např. právě záchvaty vzteku, úzkosti, nebo znatelným uzavřením do sebe). Stejně tak může dítě volat po pomoci, když si rodiče nechtějí nebo nedokáží udělat tolik času, co by dítě potřebovalo. A pak samozřejmě vyhrocené rodinné situace, časté hádky, rozvody, psychické a fyzické násilí – když se zamyslíme nad tím, jak to může na děti působit, tak bychom našli spoustu modelů, jak se toto období může v jejich chování projevit. Nerada bych, aby to působilo jako výtka rodičům. Sama mám spoustu věcí, které bych dozajista udělala při výchově dětí jinak, kdyby bylo nějaké příště. Nikdo nám na rodičovství recept nedal, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný. Je to věda. Ale vždycky se dá nějak zareagovat na nastalou situaci, která je zapotřebí řešit. Už se všeobecně ví, že problém dítěte není jen jeho problém, ale je to záležitost celé rodiny. A propojení sil s psychoterapeuty je potřebné k tomu, aby se mohlo dojít k úspěšnému cíli. Návštěva terapeuta není ukázkou slabosti, ale naopak důkazem toho, že chceme sobě a našim dětem dopřát co nejkvalitnější život.

Jak sama říkáte, dítě nastoupí do školky, a to je pro děti velká životní změna. Jaký vliv mají pečovatelé a pedagogové?

Pečovatelé a pedagogové jsou samozřejmě velmi vlivná síla. Co se týče intenzity stráveného času s dítětem, tak jsou ihned za rodiči. A proto dokáží velmi působit na motivaci dětí k rozvoji a učení se novým věcem, dokáží ovlivňovat jejich náladu a přístup k autoritám, dokáží u dětí rozvíjet anebo ubít důvěru v okolní svět, mají ohromný dopad na vnímání sebe sama u každého dítěte, mohou děti buď naučit pracovat s chybami anebo chyby z hloubky duše nesnášet a řešit to zapíráním nebo zlobou. Učitel či pečovatel může dítě podpořit v laskavosti a empatii anebo naopak. Bylo by úplně skvělé, kdyby tuto profesi vykonávali lidé, kteří mají rádi lidi, zejména pak děti. Lidé, kteří si umí hrát, rádi se smějí, dokáží naslouchat a pozorovat, jsou kreativní a pracují paralelně i na svém vlastním rozvoji, předchází vyhoření a umí o sebe pečovat. Všem pedagogům a pečovatelům přeji, aby je práce bavila. A všem dětem přeji setkání s lidmi, kteří je budou na jejich cestě s laskavostí doprovázet a inspirovat.